Většina lidí žije bez přístupu k internetu. Rozvojové země však dohánějí ztrátu.

Počet uživatelů internetu celosvětově v roce 2014 opět vzrostl o necelých sedm procent, čímž byla poprvé překročena hranice tří miliard uživatelů. To odpovídá přibližně 40 procentům světové populace. To znamená, že 60 procent lidí je i nadále vyloučeno z používání internetu, tedy přibližně 4,4 miliardy osob. Podle odhadů Mezinárodní telekomunikační unie se tento počet do roku 2020 sníží na méně než tři miliardy. Pro přibližně 2,5 miliardy obyvatel 42 nejchudších zemí však existují jen malé vyhlídky. Zde sice v příštích letech možná v některých velkoměstech vzniknou „ostrovy“ s přístupem k internetu, ale drtivá většina lidí v těchto zemích bude ještě dlouho vyloučena z přístupu k World Wide Webu.

Rozvojové země dohánějí zpoždění

Kromě těchto velmi chudých zemí je však zřejmé, že i méně prosperující regiony světa jsou schopny vybudovat a udržovat síťovou infrastrukturu. Jako ukazatel toho slouží takzvaná „mezinárodní šířka pásma“. Tím se rozumí maximální šířka pásma, která je v dané zemi k dispozici. V roce 2004 připadalo na rozvojové země devět procent mezinárodní šířky pásma, v roce 2014 to již bylo 30 procent. Při interpretaci tohoto čísla je však třeba postupovat s určitou opatrností. Neříká totiž nic o tom, kolik obyvatel dané země má k této mezinárodní šířce pásma skutečně přístup.

Cenzura a sledování narůstají

Stále více zemí je tedy technicky schopno umožnit svým občanům volný přístup k internetu – ale stále méně zemí to chce! Podle odhadů „World Wide Web Foundation“ 84 procent států nechrání své občany vůbec nebo jen nedostatečně před náhodným hromadným sledováním přes internet. Ještě v roce 2013 bylo takto negativně hodnoceno pouze 63 procent zemí, špehování uživatelů tedy během jednoho roku dramaticky vzrostlo. To platí i pro cenzuru internetového obsahu. V roce 2013 cenzurovalo internet 32 procent států, o rok později to bylo již 38 procent.

Důvody nedostatečné ochrany před sledováním

Nadace World Wide Web Foundation ve své analýze sledování na internetu zkoumala pouze právní situaci v jednotlivých zemích. Z této analýzy však není zřejmé, zda jsou zákony na ochranu soukromí na internetu skutečně dodržovány, nebo zda jsou například obcházeny domácími či zahraničními tajnými službami. Výsledek by tedy měl být přesněji formulován takto: 84 procent zemí se ani nepokouší dostatečně chránit své občany před masovým sledováním pomocí příslušných zákonů. Důležitým důvodem je to, že stále více států rozšiřuje možnosti sledování v rámci „války proti teroru“. Některé další státy, které však stejně nikdy nepatřily k průkopníkům v oblasti občanských práv, pozorně sledovaly, jakou roli sehrál internet v takzvaném „arabském jaru“. Zejména v Egyptě byla Mubarakova vojenská vláda zjevně překvapena odporem organizovaným přes Facebook a nakonec jím byla smetena. Bylo předvídatelné, že si toho ostatní diktátoři pozorně všimnou. Proto se zejména sledování sociálních médií a dalších komunikačních platforem po celém světě výrazně zvýšilo. Techniku potřebnou k tomu ostatně nezřídka dodávali západní provozovatelé komunikačních a datových sítí.